…swedish walking coffaddiction!

občas jsem vážně ráda, že je víkend za mnou a začíná nový týden. sice se to trochu bije s tím, jak z celého srdce opravdu upřímně a hluboce nesnáším pondělí a ono většinou nesnáší i mě, ale to už je fuk. stále ještě zbývá další čtyři pracovní dny, který v sobě nenesou znaky Garfieldova syndromu posraného pondělí. ano, když z něčeho uděláte oficiální termín, aspoň víte, čemu čelíte. nejhorší je ale čelit něčemu, co vůbec neznáte. přiznám se, že nemám ráda překvapení a pokaždé, když mi někdo řekne “mám pro tebe překvapení”, začnou se mi v hlavě odvíjet katastrofické scénáře toho, co se může stát. bohužel mám za ty léta fakt vytříbenou fantazii, takže ty katastrofy opravdu stojí za to.  tentokrát jsem ale byla díkybohu vedle.

můj milý strýček nám totiž o víkendu přivezl ukázat svoji přítelkyni, o který nám povídal už x měsíců, ale pořád nebyla příležitost s ní přijet. teď se nechci nijak navážet do jeho vkusu, ale za poslední léta se na něj vždycky nalepily nějaký zlatokopky, ze kterých se většinou vyklubaly vážně nesnesitelný ženský, takže jsme z toho byli všichni náležitě “nadšení”. tahle byla díkybohu jiná. milá, usměvavá a dost rychle zapadla do naší podivný rodinky. trošku mě sice děsí, že má tři děti, ale pokud nejsem nucena si s nimi hrát a nedejbože jim vymýšlet program, přežiju i je.

ale dost rodinných témat. zjistila jsem, že čím víc píšu na blog, tím líp se mi cokoliv píše. je to celkem pochopitelný, i psaní se musí trénovat a skládání slov do srozumitelných vět člověku nejde samo od sebe. a vzhledem k tomu, že jsme za poslední půl rok psali ve škole minimum textů, docela vítám, že díky blogu nevycházím ze cviku. ono se to bude hodit na bakalářku, která je momentálně ve stavu totální stagnace. když já si asi nechci kazit depresivním Bergmanem svoji těžce vydřenou dobrou náladu. za poslední týden jsem totiž shromažďovala endofrin, který jsem vypotila na třech hodinách zumby a jedné port de bras. tudíž se mě vlastní rodiče v nestřeženou chvíli ptali, co jsem si šlehla, že jsem furt tak naspeedovaná a veselá.

a mimochodem, dočetla jsem The Girl With The Dragon Tattoo. musím uznat, že jsem se už hodně dlouho nezačetla do nějaký knížky tolik jako do téhle. Larsson měl talent celkem obyčejný krimi příběh ze severu (a že jich tam takových vznikají stovky ročně) podat čtivou a setsakramentsky zajímavou formou. samozřejmě, že už čtu The Girl Who Kicked the Hornet’s Nest… Lisbeth Salander se prostě nedá odolat <3

p.s.: děkuji tímto KlaPi, že mě upozornila na to, že vosí hnízdo je až třetí. takže tímto odkládám rozečtenou trojku a vracím se k ještě nenačaté dvojce, tedy The Girl Who Played With Fire…