…swedish walking coffaddiction!

občas jsem vážně ráda, že je víkend za mnou a začíná nový týden. sice se to trochu bije s tím, jak z celého srdce opravdu upřímně a hluboce nesnáším pondělí a ono většinou nesnáší i mě, ale to už je fuk. stále ještě zbývá další čtyři pracovní dny, který v sobě nenesou znaky Garfieldova syndromu posraného pondělí. ano, když z něčeho uděláte oficiální termín, aspoň víte, čemu čelíte. nejhorší je ale čelit něčemu, co vůbec neznáte. přiznám se, že nemám ráda překvapení a pokaždé, když mi někdo řekne “mám pro tebe překvapení”, začnou se mi v hlavě odvíjet katastrofické scénáře toho, co se může stát. bohužel mám za ty léta fakt vytříbenou fantazii, takže ty katastrofy opravdu stojí za to.  tentokrát jsem ale byla díkybohu vedle.

můj milý strýček nám totiž o víkendu přivezl ukázat svoji přítelkyni, o který nám povídal už x měsíců, ale pořád nebyla příležitost s ní přijet. teď se nechci nijak navážet do jeho vkusu, ale za poslední léta se na něj vždycky nalepily nějaký zlatokopky, ze kterých se většinou vyklubaly vážně nesnesitelný ženský, takže jsme z toho byli všichni náležitě “nadšení”. tahle byla díkybohu jiná. milá, usměvavá a dost rychle zapadla do naší podivný rodinky. trošku mě sice děsí, že má tři děti, ale pokud nejsem nucena si s nimi hrát a nedejbože jim vymýšlet program, přežiju i je.

ale dost rodinných témat. zjistila jsem, že čím víc píšu na blog, tím líp se mi cokoliv píše. je to celkem pochopitelný, i psaní se musí trénovat a skládání slov do srozumitelných vět člověku nejde samo od sebe. a vzhledem k tomu, že jsme za poslední půl rok psali ve škole minimum textů, docela vítám, že díky blogu nevycházím ze cviku. ono se to bude hodit na bakalářku, která je momentálně ve stavu totální stagnace. když já si asi nechci kazit depresivním Bergmanem svoji těžce vydřenou dobrou náladu. za poslední týden jsem totiž shromažďovala endofrin, který jsem vypotila na třech hodinách zumby a jedné port de bras. tudíž se mě vlastní rodiče v nestřeženou chvíli ptali, co jsem si šlehla, že jsem furt tak naspeedovaná a veselá.

a mimochodem, dočetla jsem The Girl With The Dragon Tattoo. musím uznat, že jsem se už hodně dlouho nezačetla do nějaký knížky tolik jako do téhle. Larsson měl talent celkem obyčejný krimi příběh ze severu (a že jich tam takových vznikají stovky ročně) podat čtivou a setsakramentsky zajímavou formou. samozřejmě, že už čtu The Girl Who Kicked the Hornet’s Nest… Lisbeth Salander se prostě nedá odolat <3

p.s.: děkuji tímto KlaPi, že mě upozornila na to, že vosí hnízdo je až třetí. takže tímto odkládám rozečtenou trojku a vracím se k ještě nenačaté dvojce, tedy The Girl Who Played With Fire…

po dvou celkem nenáročných dnech v Praze opět doma. po dlouhé době jsem potkala lidi, které jsem ráda viděla, vyřešila pár organizačních věcí, začervenala se při nečekaném nadšeném hovoru nad Kindlem, kdy jsem si připadala jako tříleté děcko, co dostalo vytouženou hračku (já se tak moc těším, až z toho vyrostu…hlavně z toho červenání!). a měla jsem dneska být sice na premiéře Last Minutes našich alterňáků, ale vzhledem k tomu, že za ty poslední dva dny byly opět trochu rozbouřeny mé city a sama sebe znám velice dobře a vím, kam by večerní mejdan pravděpodobně mohl směřovat, radši jsem jela domů. taky je možný, že se pletu, ale lepší nepokoušet osud, že?

na jednu stranu moje tělo vynechání paření docela vítá. strávila jsem totiž poslední tři dny větší fyzickou zátěží, než na jakou bylo moje tělo přes celý svátky zvyklý. přiznejme si, že Vánoce byly nemilosrdné hlavně, co se týče nabraných kil a získání nepříjemného pocitu, že se z člověka měním ve valící se hroudu neforemné hmoty. takže jsem si dala dva dny po sobě zumbu a včera i port de bras. sice mě bolí všechno včetně svalů, které jsem snad v životě necítila, ale konkrétně port de bras mi hrozně pomohlo od bolesti zad. jedná se v podstatě o pilates za pomocí baletních pohybů a jeho základních pozic. vytáhla jsem ještě Marietku, takže jsme tam v tepláčcích trapčily dvě, ale bylo to super <3 pro mě to byla vzpomínka na dětství, kdy jsem x let chodila na balet (bez sebemenších následků samozřejmě….takže to vypadá jako bych nikdy na balet nechodila) a taky to bylo super koukat na předcvičovatelku Terezu, která byla prostě úžasná.

vlastně je teď tak nějak všechno hrozně v pořádku a dobře, takže můžu říct, že rok 2012 je pro mě zatím vesměs dobrý a hlavně inspirativní. sice se teď trochu rozčiluju nad Skynetem v Terminátorovi 3, který je ze všech dílů spolehlivě nejslabší, ale to zase přejde. Kindle mě učí znovu pořádně číst, což vypadá tak, že jsem za jeden den ze 17%, kdy jsem myslela, že to nudou vzdám, skočila na 50% a nemůžu se tak od The Girl With The Dragon Tattoo (v originále Män som hatar kvinnor) od Stiega Larssona odtrhnout. slíbila jsem sama sobě, že si nejdřív přečtu knížky a až poté se kouknu na švédské filmy a pak i seriál (remake od Finchera si nechávám na někdy jako nutné zlo), ale trochu se obávám, jestli to má vůle opravdu vydrží. sranda je, že si plně uvědomuju, že ta knížka není nijak průlomový dílo, jak ho všichni prezentují, ale je to jen dobře napsaná detektivka s dost sympatickými postavami. ne vždycky ale člověk musí číst jen stoprocentně hodnotnou literaturu, že?