he’s made Einstein beautiful
tohle zkouškový je natolik produktivní, že jsem postoupila do vyššího a možná už i nejvyššího stádia prokrastinace. nemám se k tomu napsat ty dvě poslední práce, i když se mi podařilo potkat ve škole paní docentku s nasazeným vyčítavým výrazem, jaktože jí krásně vysvětlený Novarina už dávno neleží v mailu. trochu mě uklidnilo a jakékoliv mé prvotní pocity zodpovědnosti a snahy potlačilo, že ona sama se k našim pracím prý nedostane dřív, jak ve středu. takže se mi s lokty podloženými Neklidem podařilo během dvou minut a bez sebevětšího přemlouvání vyřídit pro mě celkem nepříjemný telefonát, načež jsem se dobrovolně vypravila do jámy lvové byrokratické (čti: na poštu k celníkům).
jak jsem si před 14ti dny objednala věci z cutetape.com (ano, všechny ty loztomilí ťuťu ňuňu věcičky, nálepčičky a tejpičky atd.), tak mi už vůbec ťuťu ani ňuňu celníci můj balíček zabavili s tím, že k ním musím nejdřív na návštěvu a pak se děj vůle boží. jestli jste někdo někdy viděl kreslenýho Asterixe a Obelixe a 12 úkolů a vzpomenete si na ten úkol, jak měli milí galští hrdinové vydyndat na úřednících jakési povolení, ale prošli kvůli tomu celý úřad od sklepa až po půdu a to několikrát dokola, tak nějak podobně to funguje na poště v Plzeňské 120 alias na Celním úřadu. pokud tam někdy budete muset, postup je následující:
přijdete do místnosti, kde sídlí poštovní úřednice zrovna diskutující nad super hrachovkou, kterou si včera jedna z nich dala, k přepážce č.1. tam vám dají originály výdejky, kterou vám poslali poštou, a pošlou vás přes chodbu k celníkům. vlezete do čekárny, kde je před vámi už 15 lidí a začnete se polohlasem modlit ke všem svatým, ať to jde rychle. mezitím na vás pomrkávají okolosedící hoši cca vašeho nebo dostupného věku v naději, že si tím ukrátí chvíli. čekáte, čekáte až se ukáže zelený nápis VOLNO a poté, co vyřešíte záhadu, kdo je na řadě, vlezete do další místnosti, kde u každé přepážky sedí jeden či dva celníci. nemáte-li originál výdejky, vracíte se na políčko…eeeh teda k přepážce č. 1. máte-li originál, povíte jim, co vám to přišlo, dáte jim doklad, že to, co přišlo, je vážně vaše a pokud se jim vaše odpovědi budou dostatečně zamlouvat, dají vám další papír a pošlou vás k pokladně. tam zaplatíte DPH či clo či oboje dohromady a dají vám další papír, který odnesete zpátky k celníkovi, u kterého jste byli předtím. ten vám ten jeden papír sebere, jeden vám nechá a tentokrát potvrzený (tj. vyclený) originál výdejky vám dá. vracíte se zpátky do místnosti, kde je přepážka č.1 a kde už se místo hrachovky řeší dětské tepláčky, a tentokrát jdete k přepážce č. 3. tam necháte 96,- za poštovní služby, když chcete dostanete potvrzení, nechají vám originál výdejky a pošlou vás k dalšímu(!) okýnku, kde za výměnu výdejky dostanete konečně svůj balíček….pak už můžete spokojeně odfunět nadávaje na super byrokratický systém! nutno podotknout, že jak celníci, tak dámy na poště byli milé a vstřícné, což není vždycky všude pravidlem.
potěchou za tohle martýrium mi bylo pak nejen kafe v NONĚ, ale i spousty serepetiček, které teď mám doma a které ještě musím rozdistribuovat k jejich právoplatným majitelům. navíc jsem začala číst The Brief History of Time od Stephena Hawkinga, což je ten důvod, proč si myslím, že moje prokrastinace už vyšší úrovně dosáhnout nemůže. ano, opravdu myslím toho Stephena Williama Hawkinga. pustila jsem si k tomu ještě absolutně brilantní film Hawking o letech, kdy mu diagnostikovali amyotrofickou laterální sklerózu a kdy přišel s teorií, že vesmír vznikl při Velkém třesku. krom jiného jsem se přesvědčila o genialitě talentu Cumberbatche a pojala divné pocity, že mě kvantová fyzika a záhada vzniku vesmíru zajímá. jo, jo i tímto směrem se dokáže rozvinout zkouškové.
mimochodem věděli jste, že to s Newtonem a jablkem spadlým na jeho hlavu je kec? ;)
besame, besame mucho
a tak se mi najednou začíná zdát, že moje existence přece jen má nějaký smysl. možná to je jen nějaký dočasný závan pocitu vlastní důležitosti, ale hodlám se ho na nějakou dobu držet. i přesto, že do nového roku, který doufám bude podstatně lepší než ten minulý, zbývá ještě pár týdnů, začínám trochu přemýšlet nad různými předsevzetími. nechci hubnout ani být svědomitější, pilnější, dochvilnější a já nevím co všechno -ější. vím, že když si dám nějaký takový úkol, akorát budu pak stresovat sama sebe, že se mi to nepovedlo a o tom prostě předsevzetí nejsou. stresy vyrábí snad skoro všichni okolo, tak proč si ještě dělat vlastní, že?
moje jediné předsevzetí je, že nebudu trápit sama sebe a že na sebe budu hodná a nedovolím nikomu, aby mi ubližoval. ve své podstatě to jsou předsevzetí tři, ale jdou ruku v ruce, takže splněním jednoho budu blíž ke splnění dalšího. za posledních pár týdnů jsem si totiž uvědomila, že by bylo vhodný se proti různým situacím a lidem obrnit, neřešit je a hlavně vystupovat s umírněnou samozřejmostí a grácií. ano, spočívá to i v nalezení mého (ne)existujícího sebevědomí. vím, že to tam někde ve mně je, jde jen o to smést tu vrstvu prachu pryč a rozhýbat staré součástky a dát jim novou šťávu.
hrozně mě teď nabilo a nabíjí pár mých dílčích úspěchů a lidí, kteří mě obklopují. diskuze k představení Já, hrdina se vyvedla nad očekávání dobře, sama jsem zodpověděla (a ne úplně tupě) pár dotazů a zjistila jsem, že mi zkoušení a kontakt s (mými) herci prostě chybí. pokud se zadaří, mohla bych se od ledna chodit okem a sluchem vzdělávat na zkoušení storytellingu! ve své nové roli produkční jsem zvládla vyjednat jeden termín, který se zpočátku tvářil jako nepřípustný. voilá, na konci ledna hrajeme! váže se k tomu ještě další záležitosti, které mě trochu nedávají spát, ale vím, že když se zapřu, tak se to zvládne. ostatně, i ve škole se mi docela daří a i přes nějaké menší pře v rámci příliš rodinného studijního kruhu jsem prostě ráda, že studuju to, co studuju, i když mě ten obor nenaplňuje. navíc si začínám hrozně vážit svých přátel, kteří se kolem mě stále drží a přibývají postupně noví, kteří jsou pro mě vždycky něčím hrozně isnpirativní. na druhou stranu pak člověk rád dá tiché vale těm, kteří mu nemůžou už dál vůbec nic nabídnout.
no, a nejnovější a momentálně největší nabíječ energie je obrovský skok v práci na moji bakalářce. konečně jsem sebrala odvahu a asi po měsíci odkládání jsem došla za vedoucím mé práce a během dvouhodinové debaty věnované převážně Bergmanovi a neurotikům, jsme si stanovili dílčí téma, kterému bychom se věnovali. plán je takový, že budeme stopovat zásadní momenty Bergmanova života promítnuté ve filmu/v jeho hrách jako formu určitého druhu terapie pomocí tvorby. chtěla bych prostě ukázat, jak moc u něj souvisel jeho vlastní život, pocity a zážitky s jeho tvorbou a jakým způsobem to bilancoval ve filmu Po zkoušce. bude v tom film, divadlo i psychologie a opravdu se na to hrozně těším! navíc zjišťuju, což mě zároveň těší i trochu fest děsí, že mi pan Bergman je hodně blízký. vnímám to jako nějakou (odpusťte to slovo) transcendentální zkušenost; vztah, který nevyslovíte, nepopíšete, ale je tam. až v příliš aspektech mého i jeho života, tj. jeho popisu svého života, se podobáme nebo mi pomáhá některé věci v mém životě pochopit. a nedělá tak na filmové nebo divadelní rovině (tedy zatím ne), ale v rovině čistě osobní a hlavně emoční. zvláštní, co říkáte?
zítra proběhne poslední zkouška Figarovy svatby v hradeckém divadle a i když jsem z větší části na stáž nechodila kvůli nemoci, tudíž nebyl čas na stavbu nějakých pevnějších vztahů s inscenačním týmem a zázemím, bude mi to chybět. ta inscenace není sice úplně můj šálek kávy, ale je v ní spousta momentů, které se mi chtě nechtě přehrávají v hlavě. pokud na to někdo někdy půjdete, určitě vás jako mě, zasáhne příběhová linka andělů, kteří to s lidským pokolením ještě tak úplně nevzdávají. no a tak nějak to já ani teď nevzdávám sama se sebou :)
what’s the matter? scared?
po dlouhé době mám zase chuť a konečně i čas koukat na filmy. paradoxně se teď přebírám hlavně béčkovými horory, místo toho, abych si zmapovala filmotéku postahovaných švédských filmů, které jsem pracně dobu sháněla. ale i to pravděpodobně přijde, že pane Bergmane?
Priest (2011) *****
mám ráda Paula Bettanyho. a mám ho ráda hodně. to je prostě fakt. po Chaucerovi v Příběhu rytíře nebo roztomile roztržitém tenistovi ve Wimbledonu jsem ho ale dlouho nikde neviděla. věděla jsem jen, že natočil dva navzájem si velice podobné filmy.
tenhle snímek, který mi nepřišel na akční béčko s efekty a důrazem na výpravu nijak špatný, mi hodně připomínal mix Resident Evil s trochou Bladea a prvky jakéhokoliv post-apo filmu, který vznikl za posledních 20 let. přesto mě to nebetyčně bavilo od začátku do konce a nad vizuální stránkou mnohdy mé srdce lačné po čemkoliv polorozpadlém zaplesalo. Paul Bettany táhne celý film a i kdyby měl proti upírům, kteří zde jen náááhodou připomínají lickery z RE, bojovat kvůli bábovce svojí babičky a ne proto, že jede zachraňovat mladý pískle, já bych mu to věřila. navíc tenhle film [díkybohu] není zbytečně ukecaný a finální scéna zabití padoucha se netáhne jak smrad z chlíva, což se u některých lépe hodnocených akčňáku říct nedá. plus, Maggie Q je krásná ženská a fandové True Blood se pousmějí nad opáleným Stephenem Moyerem běhajícím po slunci při rvačce proti upírům…
Legion (2010) *****
na rozdíl od některých uživatelů na čsfd.cz je mi upřímně jedno, že se Bettany po Legiích vrhnul na Priest, který v sobě nese v podstatě stejnou tématiku a roli. padlý anděl, který na rozdíl od svého šéfa Boha ještě stále věří v lidstvo a snaží se ho i přes zákazy shůry zachránit na mě zapůsobil beze zbytku. tomu chlápkovi prostě bad-ass chlápci se zbraní v ruce a s permanentní poker face jdou. tady musíte jen přivřít oči nad některými logickými nesouvislosti, podivnými příšerkami, ale vše vynahradí pěkné lekací scény a sympatické postavy, kterým prostě smrt nepřejete. navíc se kecá jen tam, kde se musí a když už někdo něco řekne, je to věc, nad kterou si člověk rád zapřemýšlí nebo se pousměje (scéna se zmrzlinářem).
The Killing Room (2009) *****
jedna místnost. čtyři lidi. pro každého štos tlustých otázek a vidina rychle vydělaných peněz za účast v jakémsi pokusu. za neprůhledným sklem ale stojí mladá doktorka, která veškeré dění v místnosti pozoruje, protože je to její přijímací pohovor. experiment se rozbíhá, živých lidí v místnosti ubývá a přibývají, jak jinak, mrtvoly. proč? na to si musíte počkat až do konce.
má to atmosféru, celý film nemáte ponětí, kdo přežije, co se bude dít v další minutě a z jakého důvodu ti lidi v místnosti jsou. konečná pointa není úplně fenomenální a neposadí vás na zadek, ale trochu vás nahlodá spolu s větičkou, že si musíte uvědomit, že váš protivník někde v tu samou dobu jako vy, dělá to samé jako vy nebo se k tomu blíží. a bonus v podobě Petera Stormara a Chloë Sevigny snad ani nemusím zmiňovat, ne?
Lake Mungo (2008) *****
já vždycky na nějakou dobu zapomenu, že se těch čistokrevných ducháren bojím a jednu takovou si pustím. pak si zase půl roku nadávám a začarovaný kruh pokračuje dál. ve zkratce jde o to, že rodina v dokumentu reflektuje, co se stalo poté, co se jim při výletu utopila dcera. v jejich domě začne strašit, dívka se najednou objeví na fotkách a video záznamech z domu, do domu je pozváno médium atd. během pátrání po “duchovi” Allie se ale najdou důkazy fyzicky hmatatelné, které ukáží, že mrtvá dívka měla svá tajemství ještě z doby, kdy žila. film se tak z mysteriózního hororu přesouvá do rodinného dramatu o tom, že vlastně o svých nejbližších můžeme mít trochu zkreslený obrázek…
tenhle snímek není pro svůj žánr úplně typický neb je natočen formou (hraného) dokumentu. tak přirozeně hraného, že opravdu věříte, že se to stalo. koukala jsem na Lake Mungo ve dne a musím se přiznat, že jsem měla problém si dojít i do kuchyně pro pití. atmosféra je vážně hutná, mráz po zádech běží a konec člověka dost znepokojí. přesně takové duchárny jsou podle mě nejlepší.
The Deaths of Ian Stone (2007) *****
tahle záležitost je pro mě hrozně milým a nečekaným překvapením. při pročítání synapse jsem si říkala, že mám docela chuť na nějaký decentní gore/lékařský horor. že ten film bude takový mě totiž přesvědčily fotky, kde má hlavní hrdina rozpárané a sešívané břicho a leží kdesi v nemocnici..
k mému úžasu jsem ale sledovala film, jehož koncepci jsem nikde jinde neviděla ani v náznacích a upřímně mě dost posadila na zadek. jde o to, že Ian Stone se každý den probouzí do jiné reality, do jiného života a na jiném místě a pokaždé ho někdo dost brutálním způsobem zavraždí. a dovolím si podotknout, že i dost nefér způsobem. jeho hlavní úkolem je proto se rozvzpomenout a přijít nejen na to, kdo je, ale i co má udělat, aby začarovanému kruhu udělal přítrž. a je to fakt super film, sympaťák hlavní postava i slečna. a i když si občas vzpomenete na Harryho Pottera díky vážně povedeným příšerkám, které lítají kolem, je to moc povedená záležitost.
Tormented (2009) odpad!
nerada hodnotím film, když jsem ho neviděla celý, ale… vezmě te Tormented, pusťte si ho a skákejte na každou pátou nebo radši desátou minutu. nejen, že pochopíte, o čem tahle blbost je, ale budete si ještě děkovat, že jste při jejím sledování nestrávili víc času než je nezbytně nutné. víte co, možná skákejte po dvaceti minutách. ono to bude fakt stačit.
leave a comment