in my mind I am free
aktivní část zkouškového, tj. ta část, kdy člověk opravdu píše věci do školy, se dost neblaze podepisuje na mojí aktivitě na blogu. ne, že by nebylo o čem psát, ale nějak není energie vysedávat u čehokoliv, co i jen trochu připomíná Word, delší dobu, než je nezbytně nutné. ale vzhledem k tomu, že jsem dneska úspěšně odevzdala recenzi na klauzurní festival alterny, který s pozitivními komentáři prošel přes šéfredaktorku, odfoukávám nános prachu z WordPressu a světe poslouchej, co se děje.
stále jsem zaseklá na Hawkingovi a čím víc si o jeho objevech a výzkumech čtu, tím víc mě to fascinuje. teď konkrétně si ujíždím na třídílném dokumentu Into The Universe With Stephen Hawking (2010) a v hlavě mi stále vznikají nové a nové výzvy o něm udělat něco na divadle. ruku v ruce s tím jde teď i velice silný zážitek z filmu Third Star (2010), po jehož shlédnutí jsem byla rozsekaná na drobný kousíčky minimálně další tři dny. ne, že by to bylo natolik geniální dílo, ale díky atmosféře mě ten film nějakým způsobem přesvědčil, že James umírající na rakovinu, je i můj kamarád a že i já s ním jedu na jeho (poslední?) výlet. pak už stačí vidět opravdu hutnou směsici radosti, smutku, beznaděje a bezradnosti zabalené v jednom velkém hávu zoufalství nad neporazitelnou nemocí a už to jede. konečná scéna je pak strašně depresivním, ale lidským a pochopitelným koncem. právě jeho atmosféra a následná píseň Follow You Down To The Red Oak Tree je to, co mě rozložilo. a jestli jsem někdy brečela u Titanicu a myslela si, že brečím hodně, Third Star to naprosto bezkonkurenčně překonal.
ve své podstatě je všechno při starém a nic se nemění až na to, že se mi začíná rýsovat plán na magisterské studium. nerada bych to zakřikla, proto se většinou tvářím jako leklá ryba, ale mozek mi jede na plné obrátky. chci po dokončení bakaláře “dezertovat” jinam, na katedru, jejíž šéf mi to v našem posledním hovoru sám nabídl. jako fatalista se samozřejmě ohlížím zpět a při rozebírání jednotlivých fází své cesty k divadlu a všeho, co se od té doby odehrálo, to beru jako logický směr. i když bych uvítala, kdyby se mi do cesty nepletly překážky. nemám absolutně páru, co za magisterský projekt bych měla vymyslet. sice se mi rýsují nějaké náměty, ale jsou to všechno taková torza myšlenek a očividně bez konzultace s někým erudovaným se nikam dál nehnu. tudíž se zatím bavím sestavováním seznamu dosavadní tvůrčí činnosti a modlím se, aby mi pár asistencí režie a jedna specifická dramaturgická stáž i jen okrajově v očích komise přilepšila. snad jo. uvidíme.
o bakalářce taktně mlčím, protože se mi do jejího psaní vůbec nechce, i když strukturu bych rozvrženou měla. ach jo.
I am ****LOCKED
myslím, že je nejvyšší čas se nechat léčit a obnovit svá sezení u psychologa či v lepším případě ta u psychiatra. ono to vědomí, že řeknete cokoliv a vždycky vám něco diagnostikují a předepíší prášky je uvolňující sama o sobě. vím, že to kdysi fungovalo. ale zpět na začátek… konečně jsem se dostala ke druhému dílu druhé řady Sherlocka a seriously…z pohledu pudu sebezáchovy a případného zachování rodu prostě není v pořádku, když mi imponují sociopati s brilantním mozkem jako je Sherlock Benedicta Cumberbatche. možná s tímhle slintáním nad obrazovkou bude mít co do činění i moje úchylka na vysoký chlapy s divnýma vlasama a vystouplými lícními kostmi, ale bůh suď. každej máme svoje eye-candy, u některých se to vyvine do stádia mírné obsese. prostě kolem a kolem, sežeňte mi živýho Sherlocka a máte ode mě pokoj na celej život.
nechci samozřejmě křivdit celýmu seriálu, protože po všech adaptacích příběhů anglického detektiva z Baker Street 22B jsem nevěřila, že může kdokoliv přijít s něčím novým, co mě bude bavit. navíc jsem si myslela, že Sherlock nejde plnohodnotně převést do současnosti. omyl. BBC tleskám a pokud mi neseženete toho Sherlocka osobně, myslím, že se spokojím i jen s jeho třetí řadou!
a když jsme u toho mladého anglického gentlemana, pomalu se blíží čas, kdy bude záhodno si stáhnout Tinker Tailor Soldier Spy a těšit se na jeho podmanivý hlas v roli draka Šmaka v Hobitovi. no na mě nekoukejte, já si to nevymyslela. jak se znám, tak se mi povede prošvihnout premiéru úplně čehokoliv, i když je to až za x měsíců. nějak opět, znovu a zase nemám čas a obávám se, že to se mnou už lepší nikdy nebude. jo, kdybych se některé věci naučila dělat hned, mohla bych mít klídek. sice bych nevěděla, co s ním, ale pořád je lepší mít volno, než profesory dychtivě čekající na vaše recenze nejkontroverznější současné divadelní inscenace. mimochodem, ať si říká kdo chce, co chce, Nebeského Lear je bomba! psaní o něm už takovej odvaz ale nebylo. zbývá mi ještě napsat pár stránek čehosi a pak se naplno ponořit do komponování bakalářky, ale už jen ta představa ve mě vyvolává touhu nechat se radši vystřelit na Měsíc minimálně na měsíc…
armageddon was yesterday – today we have a serious problem
občas jsem vážně ráda, že je víkend za mnou a začíná nový týden. sice se to trochu bije s tím, jak z celého srdce opravdu upřímně a hluboce nesnáším pondělí a ono většinou nesnáší i mě, ale to už je fuk. stále ještě zbývá další čtyři pracovní dny, který v sobě nenesou znaky Garfieldova syndromu posraného pondělí. ano, když z něčeho uděláte oficiální termín, aspoň víte, čemu čelíte. nejhorší je ale čelit něčemu, co vůbec neznáte. přiznám se, že nemám ráda překvapení a pokaždé, když mi někdo řekne “mám pro tebe překvapení”, začnou se mi v hlavě odvíjet katastrofické scénáře toho, co se může stát. bohužel mám za ty léta fakt vytříbenou fantazii, takže ty katastrofy opravdu stojí za to. tentokrát jsem ale byla díkybohu vedle.
můj milý strýček nám totiž o víkendu přivezl ukázat svoji přítelkyni, o který nám povídal už x měsíců, ale pořád nebyla příležitost s ní přijet. teď se nechci nijak navážet do jeho vkusu, ale za poslední léta se na něj vždycky nalepily nějaký zlatokopky, ze kterých se většinou vyklubaly vážně nesnesitelný ženský, takže jsme z toho byli všichni náležitě “nadšení”. tahle byla díkybohu jiná. milá, usměvavá a dost rychle zapadla do naší podivný rodinky. trošku mě sice děsí, že má tři děti, ale pokud nejsem nucena si s nimi hrát a nedejbože jim vymýšlet program, přežiju i je.
ale dost rodinných témat. zjistila jsem, že čím víc píšu na blog, tím líp se mi cokoliv píše. je to celkem pochopitelný, i psaní se musí trénovat a skládání slov do srozumitelných vět člověku nejde samo od sebe. a vzhledem k tomu, že jsme za poslední půl rok psali ve škole minimum textů, docela vítám, že díky blogu nevycházím ze cviku. ono se to bude hodit na bakalářku, která je momentálně ve stavu totální stagnace. když já si asi nechci kazit depresivním Bergmanem svoji těžce vydřenou dobrou náladu. za poslední týden jsem totiž shromažďovala endofrin, který jsem vypotila na třech hodinách zumby a jedné port de bras. tudíž se mě vlastní rodiče v nestřeženou chvíli ptali, co jsem si šlehla, že jsem furt tak naspeedovaná a veselá.
a mimochodem, dočetla jsem The Girl With The Dragon Tattoo. musím uznat, že jsem se už hodně dlouho nezačetla do nějaký knížky tolik jako do téhle. Larsson měl talent celkem obyčejný krimi příběh ze severu (a že jich tam takových vznikají stovky ročně) podat čtivou a setsakramentsky zajímavou formou. samozřejmě, že už čtu The Girl Who Kicked the Hornet’s Nest… Lisbeth Salander se prostě nedá odolat <3
p.s.: děkuji tímto KlaPi, že mě upozornila na to, že vosí hnízdo je až třetí. takže tímto odkládám rozečtenou trojku a vracím se k ještě nenačaté dvojce, tedy The Girl Who Played With Fire…
leave a comment