dnes jsem odnesla bakalářku do tiskárny na vazbu. měla jsem původně vidinu, že využiju expres služeb a nechám si to svázat ještě dneska, ale skrz výraz toho sympatického pána, co se mnou tu objednávku vyřizoval, jsem pochopila, že je jednodušší přemoct tříhlavou saň nebo zjistit, jestli jde cestovat časem. takže trochu jako na trní čekám, jak bude ten můj zázrak zítra vypadat a modlím se, aby bylo všechno v pohodě.

jsem na nohou asi od šesti ráno, protože jsem ještě procházela korekturu od KlaPi a vylaďovala poslední detaily. už i táta mě musel okřiknout, abych tam nehledala zbytečně nějaký totální prkotiny. dneska jsem se trochu opotila, když jsem zadávala do systému všechny podnázvy, abstrakty, klíčová slova a odklikla tlačítko ”potvrdit odevzdání”. i kdybych teď chtěla něco sebevíc změnit, tak mám smůlu. teď řeším trochu kreativní úkol v podobě vymýšlení, jak poskládat půlmetrovou přílohu do takové velikosti, aby nepřečuhovala mimo bakalářku. je to větší sranda, než se zdálo!

a vzhledem k tomu, že na zítřejší zkoušku zaostávám asi o 5 relativně dlouhých her, myslím, že bude dlouhá noc. ale dnes jsem se při čtení Poručíka z Inishmooru od Martina McDonagha (přečtěte si jeho Pana Polštáře – geniální!) přesvědčila o tom, že i s opřeným Kindlem o nos se dá spát, aniž byste se vzbudili nebo si ho zalehli…

…protože ”hele, myslím, že jsme v p*deli” je moc velkej mainstream ;)

UPDATE:

mám taky hroznou potřebu teď napsat nějakou hru nebo prostě něco většího, se spoustou strašně utrápených postav, jejichž osudy jsou hrozně nejasný, neoptimistický, na hraně, ale na to mi zas chybí inspirace. teda hlavně mi přebývá strašná seberflexe a hrozně se děsím toho, že to bude hrozná spatlanina. ale musím se od toho nějak oprostit, jinak nikdy nenapíšu nic…ach, kde jsou ty časy, kdy jsem napsala desítky stránek o imaginárním výletu za kapelou do Ameriky. ale, co si pamatuju, tak to bylo fakt dobrý, jen nějak netuším, kam se ten soubor poděl…škoda.

p.s.: bakalářka odeslána vedoucímu práce, čekám už jen na jeho pokyny a snad to budu moct co nejdřív vytisknout…

včera jsem byla jen tak na otočku v Praze, domluvila si s kamarádkou víkendovou nalejvárnu státnicových vědomostí a nějakou menší pařbu na vymazání mozku v Hradci (ne nutně v tomto pořadí…tedy radši ne v tomhle pořadí!). bylo to prima včetně konzultace nad překladem a začínám se na ty státnice docela i ”těšit”. vím, že to je hrozný spojení, ale myslím, že po těch třech letech pochopím ze svých zápisků z prváku mnohem víc věcí, než jsem chápala při těch přednáškách, kdy ty poznámky vznikaly :) ale proč to všechno povídám…asi ani sama nevím..i když!

když jsem jela do Prahy v poloprázdném autobuse, pouštěla jsem si (opět, znovu a zase) soundtrack k Rent. vzhledem k tomu, že jsem měla konečně možnost se pořádně zaposlouchat do textů, byla jsem totálně unesena a mimo. přemýšlím, jestli je to tím, že jsem dlouho neviděla vážně dobrý muzikál, ale spíš je to tím, že jak hudba, tak texty, tak koneckonců i celá divadelní produkce Rent je tak dokonalá, až je to neuvěřitelný. celkově tahle broadwayská produkce dává krásný obrázek o bohémské společnosti umělců různých zaměření stíhaných hrozbou nebo přímo nemocí AIDS. (ano, parafráze je v Team America a uznávám, že dokud jsem neviděla Rent, tak mi nedošlo, jak je to přesný…ale to je jiná věc)

z hlediska životu umělců na okraji společnosti, kteří se snaží prosadit je to hrozně věrný a pravdivý, navíc i z pohledu lidí stíhaných nevyléčitelnou nemocí a zcela jasně nalinkovaným koncem života, to funguje a jsou tam pokryté všechny pocity, které můžou člověka postihnout. odmítání nemoci, její naprosté přijetí, využívání, celkem relativní vyrovnání se s ní, hledání nějakého (aspoň dočasného) východiska ze situace, odloučení od společnosti, předávní odkazu… hrozně se mi líbí duet Rogera a Mimi Light My Candle, který má úžasně intimní a erotický náboj, přitom je to opravdu ”jen” písnička o zapálení svíčky :) a třeba i One Song Glory, o tom, že chce člověk po sobě něco zanechat, i když ví, že se blíží jeho konec…

těch věcí je v tom mnohem víc a zasloužilo by si to pořádně probrat, ale to by bylo na hrozně dlouho a vlastně by konkrétně o Rent šla napsat celá knížka a dost dost tlustá. na mě to má teď takový hrozně příjemný vliv, že se tím nechávám trochu unášet. teda soundtrackem z původního obsazení muzikálu a záznamem posledního broadwayského vystoupení. film jsem viděla rozkouskovaný jen na klipy jednotlivých (asi tří písniček) a dost dlouho jsem nechápala, o čem to je. ale vlastně se  ráda podívám i na ten film, ale nevím, jestli to dosáhne kvalit muzikálu…už jen díky Adamu Pascalovi a jeho hlasu by to ale mohlo být dobré…no, dobře, nejen hlasu, no :)

ale aby bylo jasno, moje práce zabývající se Bergmanovou osobností a životem a jejich odrazem v jeho tvorbě má konečně hotový manuscript čítající asi 40+ stránek. podnázev zatím osciluje mezi dvěma možnostmi, ale asi se budu držet neurčitého ”mezi snem a realitou”. trošku z celé té práce vyznívá, že milý Ingmar byl tak trochu psychopatická bytost, ale ”normální” lidi asi nikdy nic geniálního nevymyslí. no, jak si to tak pročítám a poznámkuju, dopisuju a dál zdokonaluju, přijde mi to takový hrozně obyčejný. ale to asi vlastní práce prostě bývají, což? nebo ne?

až jednou budu vyprávět svým prostě komukoliv o tom, jak jsem psala bakalářku, nesmím zapomenout na to, že jsem všechny ty nekonečný hodiny a dny psaní strávila při poslouchání dvou muzikálů z Broadwaye. jakože pořád, prostě třeba šestkrát celý dvoucédéčko za jeden den. furt. první byl American Idiot a druhý Rent. normálně bych psala u soundtracku Band of Brothers, protože to je léty prověřený hudební model, při kterým se mi skvěle píše, ale divadlo si žádá svoje. ale doteď nechápu, jak se mi povedlo zároveň si sem tam zpívat, číst čtyři knížky najednou a ještě k tomu to všechno formulovat do srozumitelných vět. no, ale až někde najdu kousíček textu would you light my candle, divit se nebudu…

trochu mě děsí, že termín odevzdání je už 30. května. fakticky to znamená tomu všemu dát finální podobu (citace debilní!), poslat to vedoucímu práce, případně se s ním sejít, zapracovat jeho připomínky, poslat to znovu, čekat na souhlas, dát to nějaké dobré duši na korekce (za flašku? nehlásí se někdo? hm?), nechat to vytisknout a svázat, vypálit DVD s pdfkem, podepsat licenční smlouvu, nahrát to do systému, odevzdat…a modlit se, celou dobu se jen modlit! a pak v modlení pokračovat, protože za měsíc jsou státnice! do pr…

…řekl prostřednictvím herečky někdo, kdo nemohl díky vlastnímu svědomí spát déle jak čtyři hodiny denně… :)

www.musawork.com

důvodů je hodně. zatímco dřív jsem musela mít nutně hvězdičky na důkaz příslušenství k punkrockerům a emařům, případně nějaký vkusný tribal nad zadkem, abych zapadla k technařům, teď nějak nemám důvod. zatímco věci dočasný si moc nepromejšlím, nad čímkoliv trvalejšího charakteru jsem schopná strávit klidně 14 dnů, potažmo přesně tak dlouho, dokud to neprošvihnu nebo si to totálně nerozmyslím. a nechat se permanentně pomalovat něčím, za čím si sama před sebou pak nebudu stát. tak to ne. jenže…

www.musawork.cz

kamarádce se teď splnil sen a byla u Musy. přiznám se, že dokud tam nebyla a nebásnila o něm…no, vlastně nonstop, tak mi tohle jméno nic neříkalo. prý je to u nás hrozný zvíře přes tetování, strašně dobrej, originální, vyhledávanej, týpek největších rozměrů, teď už ale tetuje minimálně. upřímně mi ještě tak před měsícem mohl být nějaký Musa opravdu ukradený a vlastně i byl. jenže to by nesměla kamarádka přijít s tetováním, který oslovilo všechny moje zatvrzelé umělecké i neumělecké buňky.

nějak se ve mně za ty léta zahlodal názor, že tetování je jen na bázi oblíbených domácích mazlíčků, divných nápisů typu In God We Trust (no a co že to je motto FBI), tribalu, ksichtů zpěváků, vkusných i méně vkusných hvězdiček, kopírování práce někoho jiného atd. všechno je vlastně na jedno brdo, jen jeden to má na zadku a další to samý zas na ruce, ale jen hlavou vzhůru. pro mě je ideální tetování, který nikdo jiný nemá a ani žádnou náhodou mít nebude. něco, co je jen  a jen moje, protože to vychází ze mě a budu tomu rozumět jenom já. proč to mám tak, proč ne tak, proč zrovna teď…takový tajemství mezi mnou a tím, kdo to na mě (případně) nakreslí.

a  to je přesně Musa…dámy a pánové, Musa, to je vážně malíř v tom nejlepším možným smyslu slova! lidi mu půjčí svoje tělo, on po zpovědi jak u otce Fury (ale prý podstatně příjemnější) odhadne, co by jim vyhovovalo a pak jen maluje a maluje a maluje. navíc je to od pohledu sympaťák s docela laskavým kukučem, takže pokud se někdy rozhodnu, že nutně chci nějak vyzdobit svoji kůži, myslím, že volba je jasná. :)

p.s nepodceňujte hokejisty ve vztahu k výtvarným umění!

sluší jim to s těma plackama! jsou to kluci šikovní a díky bohu a jim za ten bronz! vážně si ho po tom dnešním kousavým Finsku zasloužili! a myslím, že na severu po dnešním zápase zmizí všechny zásoby salmiaki. něčím se ten žal zapít musí, což. sezóna končí, já odkládám barvičky a fanouškovského ducha do skříně a vzhledem k tomu, že příští rok nakonec hrajeme ve stockholmské skupině, jdu šetřit na letenky, ubytování a vstupenky. kdo by jel se mnou, nechť se ozve! parťák na fandění se hodí vždycky! ;)

o Čobolech se vyjadřovat nebudu, už jsem si zanadávala včera v hospodě. myslím, že kdyby mě někdo slyšel, tak mě zavře za urážení celýho národa. čas přiznat si, že ve mně tkví latentní nenávist vůči našim východním sousedům. asi opravdu. až na hodně hodně světlé výjimky si o většině Slovácích, který jsem potkala, musím myslet svoje. bohužel mám asi štětí na tatranky, které si myslí, že jsme jen zasratí čehůni a potřebují nám to dávat neustále najevo…

já jen doufám, že je ta výhra těší. sejmuli nám tři hráče, z toho Erata poslali do nemocnice s rozšířenýma zorničkama, Frolík si ”vysloužil” stehy pod okem. a všechno ”omylem”. uznávám, že to nebyly záměrný akce, ale i tohle by se mělo v pravidlech nějak ošetřit a pískat krucinál! a ne, že si tam frajeři bruslí v pohodičce a klídečku dál jako by se nechumelilo. :/ jako satisfakce mi docela bohatě stačí, že náš hokej je po desítky let statisticky lepší než slovenskej a že je tahle výhra tudíž pro ně státní svátek. vždyť do toho MS 2012 ani nechtěli nastoupit, dokud jim nepřišel ČESKÝ trenér Vůjtek! pff!

snad aspoň dneska vyhrajeme ten bronz, přála bych nám to! a poprvé po sto letech budu fandit Rusákům jako o život!

• The Cardigans  -  nejprofláklejší písničky jsou Lovefool a Favourite Game (ano, to je ten klip, jak holka jede v cabriu po silnici a nechá ho to napálit do sloupu).
• Cascada – taneční projekt s docela sympatickou frontmankou, všichni znají…Evacuate the Dancefloor v rádiích neutekl nikdo!
• Andreas Johnson – že vám to jméno nic neříká? a co hitovka Glorious použítá snad v každým filmu posledních let? pořád nic?
• Meja – nevím sice, kde jsem tu její písničku All ”Bout The Money slyšela poprvé, ale taky jsem celou dobu žila v domnění, že rozhodně není ze Švédska.
• Agnes – Release Me patří mezi další diskotékové hity, kterým nikdo neutekl…říkám nikdo!
• Eric Prydz – nevím, jestli mě to překvapuje :)
• The Hives – celej život žiju v domnění, že to jsou Britové….tak nic, ale Kaiser Chiefs jsou, že jo? prosím…
• A*Teens – další zničení dětských iluzí, též jsem je měla za Brity a ona to je jen mladá generace uctívající své domácí předchůdce.
• Peter Bjorn and John – pískací úvod téhle ”kouzelné” písničky Young Folks, která se ohraje už po prvním puštění, znají především fandové Grey’s Anatomy…

samozřejmě to není všechno, ale tahle jména mě prostě překvapila! nevím, jak vy, ale moje dětské iluze i ty z let mého dospívání byly krutě rozprášeny. mindfuck století! obstojný seznam dalších interpretů je na wiki. přeju pevný nervy a od příště se jako já řiďte tím, co mi na moje překvapení řekla Adélka: ”když nevíš, jsou to Švédi!”