he’s made Einstein beautiful
tohle zkouškový je natolik produktivní, že jsem postoupila do vyššího a možná už i nejvyššího stádia prokrastinace. nemám se k tomu napsat ty dvě poslední práce, i když se mi podařilo potkat ve škole paní docentku s nasazeným vyčítavým výrazem, jaktože jí krásně vysvětlený Novarina už dávno neleží v mailu. trochu mě uklidnilo a jakékoliv mé prvotní pocity zodpovědnosti a snahy potlačilo, že ona sama se k našim pracím prý nedostane dřív, jak ve středu. takže se mi s lokty podloženými Neklidem podařilo během dvou minut a bez sebevětšího přemlouvání vyřídit pro mě celkem nepříjemný telefonát, načež jsem se dobrovolně vypravila do jámy lvové byrokratické (čti: na poštu k celníkům).
jak jsem si před 14ti dny objednala věci z cutetape.com (ano, všechny ty loztomilí ťuťu ňuňu věcičky, nálepčičky a tejpičky atd.), tak mi už vůbec ťuťu ani ňuňu celníci můj balíček zabavili s tím, že k ním musím nejdřív na návštěvu a pak se děj vůle boží. jestli jste někdo někdy viděl kreslenýho Asterixe a Obelixe a 12 úkolů a vzpomenete si na ten úkol, jak měli milí galští hrdinové vydyndat na úřednících jakési povolení, ale prošli kvůli tomu celý úřad od sklepa až po půdu a to několikrát dokola, tak nějak podobně to funguje na poště v Plzeňské 120 alias na Celním úřadu. pokud tam někdy budete muset, postup je následující:
přijdete do místnosti, kde sídlí poštovní úřednice zrovna diskutující nad super hrachovkou, kterou si včera jedna z nich dala, k přepážce č.1. tam vám dají originály výdejky, kterou vám poslali poštou, a pošlou vás přes chodbu k celníkům. vlezete do čekárny, kde je před vámi už 15 lidí a začnete se polohlasem modlit ke všem svatým, ať to jde rychle. mezitím na vás pomrkávají okolosedící hoši cca vašeho nebo dostupného věku v naději, že si tím ukrátí chvíli. čekáte, čekáte až se ukáže zelený nápis VOLNO a poté, co vyřešíte záhadu, kdo je na řadě, vlezete do další místnosti, kde u každé přepážky sedí jeden či dva celníci. nemáte-li originál výdejky, vracíte se na políčko…eeeh teda k přepážce č. 1. máte-li originál, povíte jim, co vám to přišlo, dáte jim doklad, že to, co přišlo, je vážně vaše a pokud se jim vaše odpovědi budou dostatečně zamlouvat, dají vám další papír a pošlou vás k pokladně. tam zaplatíte DPH či clo či oboje dohromady a dají vám další papír, který odnesete zpátky k celníkovi, u kterého jste byli předtím. ten vám ten jeden papír sebere, jeden vám nechá a tentokrát potvrzený (tj. vyclený) originál výdejky vám dá. vracíte se zpátky do místnosti, kde je přepážka č.1 a kde už se místo hrachovky řeší dětské tepláčky, a tentokrát jdete k přepážce č. 3. tam necháte 96,- za poštovní služby, když chcete dostanete potvrzení, nechají vám originál výdejky a pošlou vás k dalšímu(!) okýnku, kde za výměnu výdejky dostanete konečně svůj balíček….pak už můžete spokojeně odfunět nadávaje na super byrokratický systém! nutno podotknout, že jak celníci, tak dámy na poště byli milé a vstřícné, což není vždycky všude pravidlem.
potěchou za tohle martýrium mi bylo pak nejen kafe v NONĚ, ale i spousty serepetiček, které teď mám doma a které ještě musím rozdistribuovat k jejich právoplatným majitelům. navíc jsem začala číst The Brief History of Time od Stephena Hawkinga, což je ten důvod, proč si myslím, že moje prokrastinace už vyšší úrovně dosáhnout nemůže. ano, opravdu myslím toho Stephena Williama Hawkinga. pustila jsem si k tomu ještě absolutně brilantní film Hawking o letech, kdy mu diagnostikovali amyotrofickou laterální sklerózu a kdy přišel s teorií, že vesmír vznikl při Velkém třesku. krom jiného jsem se přesvědčila o genialitě talentu Cumberbatche a pojala divné pocity, že mě kvantová fyzika a záhada vzniku vesmíru zajímá. jo, jo i tímto směrem se dokáže rozvinout zkouškové.
mimochodem věděli jste, že to s Newtonem a jablkem spadlým na jeho hlavu je kec? ;)
I am ****LOCKED
myslím, že je nejvyšší čas se nechat léčit a obnovit svá sezení u psychologa či v lepším případě ta u psychiatra. ono to vědomí, že řeknete cokoliv a vždycky vám něco diagnostikují a předepíší prášky je uvolňující sama o sobě. vím, že to kdysi fungovalo. ale zpět na začátek… konečně jsem se dostala ke druhému dílu druhé řady Sherlocka a seriously…z pohledu pudu sebezáchovy a případného zachování rodu prostě není v pořádku, když mi imponují sociopati s brilantním mozkem jako je Sherlock Benedicta Cumberbatche. možná s tímhle slintáním nad obrazovkou bude mít co do činění i moje úchylka na vysoký chlapy s divnýma vlasama a vystouplými lícními kostmi, ale bůh suď. každej máme svoje eye-candy, u některých se to vyvine do stádia mírné obsese. prostě kolem a kolem, sežeňte mi živýho Sherlocka a máte ode mě pokoj na celej život.
nechci samozřejmě křivdit celýmu seriálu, protože po všech adaptacích příběhů anglického detektiva z Baker Street 22B jsem nevěřila, že může kdokoliv přijít s něčím novým, co mě bude bavit. navíc jsem si myslela, že Sherlock nejde plnohodnotně převést do současnosti. omyl. BBC tleskám a pokud mi neseženete toho Sherlocka osobně, myslím, že se spokojím i jen s jeho třetí řadou!
a když jsme u toho mladého anglického gentlemana, pomalu se blíží čas, kdy bude záhodno si stáhnout Tinker Tailor Soldier Spy a těšit se na jeho podmanivý hlas v roli draka Šmaka v Hobitovi. no na mě nekoukejte, já si to nevymyslela. jak se znám, tak se mi povede prošvihnout premiéru úplně čehokoliv, i když je to až za x měsíců. nějak opět, znovu a zase nemám čas a obávám se, že to se mnou už lepší nikdy nebude. jo, kdybych se některé věci naučila dělat hned, mohla bych mít klídek. sice bych nevěděla, co s ním, ale pořád je lepší mít volno, než profesory dychtivě čekající na vaše recenze nejkontroverznější současné divadelní inscenace. mimochodem, ať si říká kdo chce, co chce, Nebeského Lear je bomba! psaní o něm už takovej odvaz ale nebylo. zbývá mi ještě napsat pár stránek čehosi a pak se naplno ponořit do komponování bakalářky, ale už jen ta představa ve mě vyvolává touhu nechat se radši vystřelit na Měsíc minimálně na měsíc…
armageddon was yesterday – today we have a serious problem
občas jsem vážně ráda, že je víkend za mnou a začíná nový týden. sice se to trochu bije s tím, jak z celého srdce opravdu upřímně a hluboce nesnáším pondělí a ono většinou nesnáší i mě, ale to už je fuk. stále ještě zbývá další čtyři pracovní dny, který v sobě nenesou znaky Garfieldova syndromu posraného pondělí. ano, když z něčeho uděláte oficiální termín, aspoň víte, čemu čelíte. nejhorší je ale čelit něčemu, co vůbec neznáte. přiznám se, že nemám ráda překvapení a pokaždé, když mi někdo řekne “mám pro tebe překvapení”, začnou se mi v hlavě odvíjet katastrofické scénáře toho, co se může stát. bohužel mám za ty léta fakt vytříbenou fantazii, takže ty katastrofy opravdu stojí za to. tentokrát jsem ale byla díkybohu vedle.
můj milý strýček nám totiž o víkendu přivezl ukázat svoji přítelkyni, o který nám povídal už x měsíců, ale pořád nebyla příležitost s ní přijet. teď se nechci nijak navážet do jeho vkusu, ale za poslední léta se na něj vždycky nalepily nějaký zlatokopky, ze kterých se většinou vyklubaly vážně nesnesitelný ženský, takže jsme z toho byli všichni náležitě “nadšení”. tahle byla díkybohu jiná. milá, usměvavá a dost rychle zapadla do naší podivný rodinky. trošku mě sice děsí, že má tři děti, ale pokud nejsem nucena si s nimi hrát a nedejbože jim vymýšlet program, přežiju i je.
ale dost rodinných témat. zjistila jsem, že čím víc píšu na blog, tím líp se mi cokoliv píše. je to celkem pochopitelný, i psaní se musí trénovat a skládání slov do srozumitelných vět člověku nejde samo od sebe. a vzhledem k tomu, že jsme za poslední půl rok psali ve škole minimum textů, docela vítám, že díky blogu nevycházím ze cviku. ono se to bude hodit na bakalářku, která je momentálně ve stavu totální stagnace. když já si asi nechci kazit depresivním Bergmanem svoji těžce vydřenou dobrou náladu. za poslední týden jsem totiž shromažďovala endofrin, který jsem vypotila na třech hodinách zumby a jedné port de bras. tudíž se mě vlastní rodiče v nestřeženou chvíli ptali, co jsem si šlehla, že jsem furt tak naspeedovaná a veselá.
a mimochodem, dočetla jsem The Girl With The Dragon Tattoo. musím uznat, že jsem se už hodně dlouho nezačetla do nějaký knížky tolik jako do téhle. Larsson měl talent celkem obyčejný krimi příběh ze severu (a že jich tam takových vznikají stovky ročně) podat čtivou a setsakramentsky zajímavou formou. samozřejmě, že už čtu The Girl Who Kicked the Hornet’s Nest… Lisbeth Salander se prostě nedá odolat <3
p.s.: děkuji tímto KlaPi, že mě upozornila na to, že vosí hnízdo je až třetí. takže tímto odkládám rozečtenou trojku a vracím se k ještě nenačaté dvojce, tedy The Girl Who Played With Fire…
leave a comment